V Číně bylo hedvábí známo již od starověku. Podle
pověsti to měl být legendární císař Fuxi, který jako první přišel na myšlenku
využívat housenky bource morušového, jež se živí listy morušovníku, k
výrobě hedvábí.
1. sběr listů morušovníku určených pro krmení
housenek
Hedvábné
vlákno bylo od počátku získáváno tak, že se odvíjelo z kokonů, do nichž
se bourec při své přeměně z housenky v motýla zakuklí. Kvalitního vlákna
je ale možné dosáhnout jen dodržováním specifických podmínek chovu bource,
které byly celá staletí drženy v tajnosti. To se nejspíše podílelo na vzniku
tajemna i mnoha legend, které hedvábí provázely.
K chovu bource
byl upřednostňován morušovník bílý (Morus alba) pro své masité a široké
listy, kterými jsou housenky krmeny. Z četných druhů bource morušového byl
domestikován zejména druh Bombyx mori. Jedná se o nemotorného motýla, který
neumí létat a který si nevyhledává ani žádnou potravu. Ve svém velmi krátkém
životě má pouze jedinou úlohu - rozmnožovat se.
2. péče o housenky
3. vybírání kokonů použitelných ke spřádání hedvábí
Pracovní postupy
výroby hedvábí a chovu housenek bource sledovaly přesný a pečlivě vypracovaný
plán. Výrobě hedvábí byla proto věnována bohatá literatura a zachycují ji
i četná vyobrazení, jako například proslulé dílo Geng Zhi Tu. V tomto díle
jsou zachyceny různé etapy chovu bource a zpracování kokonů vyhotovené jeho
rukou (viz obr. 1-4).
Části tzv. nekonečného
vlákna, které jsou při odmotávání kokonů mechanicky narušeny, se zpracovávají
předením na tzv. buretovou přízi. Právě tuto přízi, která se svým typickým,
méně homogenním charakterem liší od tzv. pravého hedvábí, ale ve všech ostatních
vlastnostech je s ním zcela totožná, využíváme, ať již samotnou, či v kombinacích
se lnem, vlnou, bavlnou, či viskózou, k výrobě našich tkanin.